Můj první 10denní kurz Vipassany

Včera jsem se vrátil ze svého prvního 10denního kurzu meditační techniky Vipassana. Pořád to zpracovávám, takže možná budu tento text průběžně upravovat, jak mi to bude přicházet.

Co je Vipassana?

Jak vypadá kurz ve zkratce

• Během kurzu není dovoleno používat telefon, číst si, mluvit, dívat se lidem do očí, dotýkat se, vydávat zvuky, poslouchat hudbu ani psát nebo kreslit
• v podstatě jen #eating, #sleeping, #pooping, #showering, #meditating
• Meditace zabere přibližně deset až jedenáct hodin denně
• Všechny kurzy na celém světě jsou bezplatné a vedené dobrovolníky
• Financování je zajišťováno pouze z darů předchozích studentů
• Více tady: Úvod do techniky

Moje zkušenost

Už nějakou dobu medituji, ale spíš takovým volnějším, sebeřízeným stylem. Možná by bylo přesnější označení meditativní cvičení? Neměl jsem to nikdy jasně strukturované — délka meditace se většinou pohybovala od 10 do 30 minut podle toho, jak jsem se zrovna cítil. Experimentoval jsem s různými polohami, vyzkoušel jsem vedené i volné meditace, různé přístupy.

Začal jsem přemýšlet, jak bych mohl svou praxi posunout dál, a narazil jsem na PDF na are.ne Vipassana for Hackers. Text byl napsaný způsobem, který mi byl blízký, což ve mně vzbudilo hlubší zájem. Ve stejné době organizace, která pořádá kurzy v Česku, vypsala termín na konci léta. Přihlásil jsem se a čekal, co se stane.

Bylo vypsáno celkem 80 míst rozdělených do 4 kategorií (20 nových studentů, 20 nových studentek, 20 starých* studentů a 20 starých* studentek). Byl tam docela velký zájem, takže jsem s přijetím moc nepočítal, ale nakonec to vyšlo. V přihlášce člověk uvádí své zkušenosti s meditací, případné zdravotní problémy, užívané léky či jiné látky a co aktuálně řeší v životě — na základě těchto informací pak probíhá výběr účastníků.

Před odjezdem jsem trochu váhal, zda vůbec jet. Procházel jsem obdobím plným drobných úzkostí, strachů a různých životních komplikací. Bál jsem se, že se nebudu schopen plně soustředit, protože budu myšlenkami pořád “venku”. Navíc to znamenalo 10 dní bez jakéhokoliv kontaktu s vnějším světem. A kdo je vlastně ten člověk, co mi má říkat, jak meditovat? Ale uvědomil jsem si, že 10 dní takové intenzivní možnosti soustředění je cenných, i kdyby mi samotná technika nic nedala. Nakonec jsem si řekl “fuck it” a prostě jsem jel.

Začátek kurzu

Odjel jsem do Kosova (toho na Moravě, ne balkánského), v 17:00 jsem odevzdal mobil a zápisník a šel se ubytovat do své chatky. Kurz se odehrával v prostředí starého tábora, což mi přišlo docela úsměvné. Zároveň to působilo trochu znepokojivě — vypadalo to, jako by tam nikdo nebyl 30 let, a přitom jako by to někdo opustil teprve včera.

Na chatkách jsme byli ubytovaní po dvou. První večer se ještě mluvilo, takže jsme se se spolubydlícím trochu seznámili, ale upřímně jsem pak nastolené ticho spíš uvítal. Celkově mám pocit, že dodržet mlčení pro mě vůbec nebyla výzva. Vlastně jsem si fakt, že je ticho povinné, plně uvědomil až ve chvíli, kdy na konci kurzu ticho skončilo — najednou se objevil téměř hmatatelný oblak zvuků a hlasů.

Průběh kurzu

Každý den vypadal stejně. Viz rozvrh níže. Během večerní rozpravy se vysvětlila technika a další pokračování. Po obědě a po sessions člověk mohl promluvit s učitelem v případě nějakých nesrovnalostí nebo pochyb.

První 4 dny — Ánápána (soustředění na dech)

První čtyři dny jsme trénovali koncentraci pomocí techniky Ánápána, která se zaměřuje na sledování dechu. Po prvním dni moje tělo silně protestovalo — mělo to skoro příznaky abstinenčního syndromu. Trpěl jsem intenzivními bolestmi hlavy a svalů. Vážně jsem pochyboval, že to vydržím dalších devět dní… ale cítil jsem vnitřní závazek pokusit se to zvládnout. Tak jsem pokračoval. Můj spolubydlící to vzdal, což znamenalo, že jsem chatku sdílel už jen s početným hmyzem, což jsem vlastně uvítal. Postupně jsem si vytvořil několik osobních manter, které mi pomáhaly překonat těžké chvíle (v tenhle moment to bylo “baby’s not a quitter”, což je quote z nějakého random filmu, ale it got the job done, což bylo hlavní)

Druhý den začala moje mysl cítit, že se ji snažím ovládat, a začala vzdorovat. Vynořovaly se mi vzpomínky na dávno zapomenuté události, lidi, pocity, útržky textů songů… vše naprosto nahodile. Často jsem přemýšlel, jak je vůbec možné, že je evolučně výhodné uchovávat v hlavě tolik náhodného “odpadu” tak dlouho.

Třetí a čtvrtý den ale přinesly zásadní obrat — mysl se zaostřila jako břitva. Částečně díky tréninku a také tím, že jsme se vzdálili od příchodu a starostí běžného života. Byl to osvěžující pocit — myšlenky se přestaly nekontrolovaně rozebíhat všemi směry. Najednou jsem si dokázal říct: “Ne, o tom teď přemýšlet nechci, teď se soustředím na tohle” — a skutečně to fungovalo. Možná je to běžná zkušenost lidí. Nevím.

5. den — začátek Vipassany

5. den začala Vipassana, která se na těchto kurzech zahajuje 2 hodinovou meditací, jejíž součástí je tzv. Adhiṭṭhāna aka strong determination (silné odhodlání), což znamená, že se člověk nesmí ideálně celé ty dvě hodiny pohnout. Ve svých dosavadních meditacích jsem byl schopný horko těžko vydržet 15 minut v jedné pozici, což se trochu zlepšilo za ty první 4 dny, ale stejně 2 hodiny jsou hardcore.

Od 15 do 30 minut to byla nepříjemná bolest, od 45 do 1:15 hodiny to byla agonie, reálně jsem si říkal, že to nemůže být zdravý, strachoval jsem se, že mi to odjebe kolena, že budu mít nějakou krevní sraženinu a infarkt až si zase stoupnu, random shit. Do 1:30 už jsem měl dost trippy vize. To už jsem se dávno vrtěl a nedokázal jsem to bez hnutí, od 1:30 jsem už i musel ty nohy rozložit, záda protahovat, atd, ale i tak to byl pain.

Všechny další dny jsme měli 3x denně 1 hodinu meditaci s Adhiṭṭhānou. Postupně se to zlepšovalo…

Praktická část Vipassany

tuto část budu ještě upravovat, je těžké tyto zážitky přesně popsat slovy

Během kurzu nám byla postupně vysvětlována praktická část Vipassany. Začíná tím, že člověk systematicky zaměřuje pozornost na různé body povrchu těla a snaží se vnímat, co na daném místě cítí (k tomu slouží předchozí 4 dny tréninku koncentrace). Každý může vnímat různé pocity — nejčastěji teplotu, pulzování, štípání, svědění, šimrání, vibrace… u každého je to individuální.

Díky Adhiṭṭhāně (pevnému odhodlání) může člověk tyto pocity sledovat v celém jejich průběhu. Postupně zjistí, že aniž by cokoliv aktivně dělal, každý vjem — ať je to štípání, šimrání nebo dokonce bolest — má svůj začátek i konec. S bolestí je to složitější, ale když se ji člověk naučí vnímat detailněji, rozpozná, že to, co se jeví jako jednolitá bolest, je ve skutečnosti směsicí různých pocitů — místy pnutí, místy vibrace, místy teplo… začne vnímat věci takové, jaké skutečně jsou.

V tom spočívá podstata Vipassany: utrpení sice existuje, ale přestává být znásobováno touhou po úlevě, která nepřichází. Důležité je, že toto pochopení nepřichází na intelektuální úrovni, ale jako přímá tělesná zkušenost. Tyto tělesné pocity údajně obsahují jakési “formace” zdrojů utrpení, které si člověk nahromadil během života a které jeho utrpení zesilují. Když se jimi takto “prokousává”, učí se je vidět takové, jaké skutečně jsou, a přijímat je — tím nad ním ztrácejí svou moc. (Toto je samozřejmě velmi zjednodušené vysvětlení, které možná zní trochu zvláštně, ale doufám, že to časem dokážu popsat přesněji.)

Další dny člověk v podstatě jen zjemňuje pozornost, a eventuelně se dostává do tzv. flow — a to už se těžko popisuje.

Průběh dalších dnů

5. den byl skvělý… během meditací jsem byl hodně ve svém těle. Bolest nohou se mi podařilo akceptovat (se zády jsem bojoval).

6. den byl living hell tho. Cítil jsem, tím jak jsem byl den předtím hodně ve svém těle, že začínám otevírat nějaká místa, a z těch míst pak tekly proudy a proudy pocitů, myšlenek, vzpomínek. Zároveň jsem měl pocit, že dělám krok zpátky, protože to byla podobná craziness of mind jako den dva…

Tahle následnost se pak stala patternem. Ale vždycky o kousíček klidnější… asi i tím, že už jsem pochopil, že se to tak prostě děje.

Poslední dny před koncem už pak byly trochu ovlivněné tím, že se do mysli začínaly prokrádat myšlenky na “život venku”, takže koncentrace trochu povolila.

Závěr kurzu

10. den byl specifický tím, že měl sloužit jako takový nárazník mezi “monk life” a “životem venku”. Po polední meditaci se mohlo začít mluvit, částečně se povolilo i setkání s ženami (still no touch, jídlo, a prostory stále oddělené, jen možnost mluvit ve “společných prostorech”).

Byl to dost šok tbh… už jen to jak se povolilo mluvit. K dispozici byly i nějaké informační tabule a já cítil úplný dopaminový rush jen ze čtení textu. cítil jsem taky dost oslabené hlasivky.

Ticho je cenné i v tom, že člověk neslyší, jak se pracuje ostatním, co zažívají. Po rozhovorech s některými těmi lidmi mi bylo jasný, že kdybych je slyšel mluvit celou dobu, dost by se mi to dostalo do hlavy.

Po návratu

Upřímně si nedokážu představit, jaké by bylo přejít z absolutního ticha a celkového senzorického “půstu” přímo do běžného světa. Ten poslední “nárazový den” mi velmi pomohl s adaptací.

Na kurzu byl jeden účastník (pro sebe jsem ho nazval hardcore guy), který absolvoval asi 8 kurzů za sebou a mezi nimi ještě vypomáhal jako dobrovolník, takže byl mimo běžný svět asi půl roku. Později zvažoval, zda se stát mnichem na plný úvazek, ale nakonec dospěl k názoru, že v běžném životě může být užitečnější. Ptal jsem se ho, jaký je návrat po tak dlouhé době, když mě po pouhých 10 dnech tak rozhodilo i jen čtení textu nebo zvuk hovořících spoluúčastníků. Jeho odpověď byla jednoduchá: “Dostaneš mobil a jsi zpátky.” A měl pravdu.

Vyzvednutí a zapnutí mobilu jsem odkládal, jak nejdéle to šlo — opravdu jsem ho nechtěl vzít do ruky. Což je zvláštní, když si uvědomím, jak je v “normálním životě” nepostradatelnou součástí mého každodenního fungování. Nakonec jsem ho zapnul — slíbil jsem několika lidem, že se po návratu ozvu, a nechtěl jsem je nechat dlouho čekat. A přesně jak říkal hardcore guy — stačí chvilka s mobilem a jsi zpět v realitě.

V Praze mě vyhodili na Míráku a domů jsem jel metrem. Zbytek dne jsem strávil v monastery garden na Břevnově, mobil jsem nechal doma. Sám jsem byl zvědavý, jestli na sobě ucítím nějakou změnu v day to day interakcích — bezprostřední dojem byl, že se mi daří mnohem víc clearly přemýšlet, argumentovat.

Dále jsem zaznamenal, že věci, které by mi dřív způsobily značnou dávku úzkosti, což se nejvíc zřetelně projevuje sevřeným žaludkem, že mě tolik nezasahují — částečně tím, že jsem si některé věci dokázal projít a vyrovnat se s nimi, a částečně i to, co mě trápí v současnosti, dokážu asi líp sledovat bez bezprostřední reakce a zařazení špatné/dobré, ale prostě věci jsou.

Zaznamenal jsem, že mě nějak přešel craving (na různé dopamin supplies). Resp. mám chuť na věci, ale ne úzkostlivou.

Postřehy a zajímavosti:

• Sešla se tam velmi různorodá skupina lidí — věkové rozpětí od ~20 do ~60 let, korporátní manažeři, dělníci, umělci, ezoterici i lidé hledající intenzivní zážitky.
• I bez mluvení se člověk dokáže “spřátelit” nebo najít lidi, kteří mu energeticky vyhovují.
• Ve chvíli, kdy se začalo mluvit, účastníci, kteří neuměli dobře česky ani anglicky, byli najednou společensky znevýhodněni… v tomto ohledu je ticho vlastně velmi inkluzivní.
• Bolest je nástroj.
• Bolest je okno do těla.
• Když se začalo mluvit, měl jsem pocit, že najednou nedokážu tak intenzivně vnímat chuť jídla, jako během ticha.

Rozvrh kurzu:

Témata k dalšímu zkoumání:

• Rozdíl mezi přijetím a lhostejností
• Organizační struktura Dhamma organizace

*starý student — ten kdo již absolvoval alespoň jeden kurz